Zvuk se šíří vzduchem jako mechanické vlnění a při dopadu na pevnou překážku se část energie odrazí, část pohltí a část projde dál. Konstrukce se přitom nerozkmitá jako celek, ale jednotlivé vrstvy reagují odlišně podle své hmotnosti, tuhosti a způsobu spojení. Tenká sádrokartonová příčka o hmotnosti několika desítek kilogramů na metr čtvereční se chová úplně jinak než dvě stěny z plných cihel oddělené vzduchovou mezerou. Právě kombinace vrstev a spojů rozhoduje o tom, kolik akustické energie pronikne do sousedního bytu.

Největší problém představují nízkofrekvenční složky. Basové tóny mají dlouhou vlnovou délku, a tak snadno obcházejí překážky, které spolehlivě zastaví výšky. Rezonanční frekvence konstrukce navíc může kmitání ještě zesílit. Pokud vás trápí dunění basů odvedle, je zbytečné investovat do tenkých pěnových panelů, protože ty pohlcují především střední a vysoké frekvence. Účinná obrana vyžaduje přidání hmoty, přerušení tuhých spojů a ideálně dvě samostatné konstrukce bez pevného propojení.

Pro izolaci bytu z toho plyne několik praktických zásad. Zdivo mezi byty by mělo být co nejtěžší, spáry dokonale utěsněné, protože i milimetrová štěrbina dokáže přenést značnou část energie. Zavěšené podhledy a předsazené stěny pomáhají jen tehdy, když jsou uložené na pružných prvcích a nikde se nedotýkají původní konstrukce. Podlahy je vhodné řešit jako plovoucí vrstvu na akustické izolaci, která zabrání přenosu kročejového hluku i vibrací z reproduktorů.

Vyplatí se proto plánovat akustiku ještě před zahájením stavby nebo rekonstrukce. Dodatečné úpravy jsou totiž výrazně dražší a často méně účinné než správně navržená skladba konstrukce od začátku.