Výška obkladu v koupelně není jen estetická volba. Rozhoduje o tom, jak spolehlivě ochráníte stěny před vodou, která při každém sprchování stéká po zdech, vsakuje se do spár a postupně proniká hlouběji do konstrukce. Pokud obklad končí příliš nízko, vlhkost se dostane do míst, kde už není žádná ochranná vrstva, a začne působit na omítku, sádrokarton nebo cihly. Následky se neprojeví hned, ale po měsících či letech – odlupující se barva, plíseň v rozích a v krajním případě i poškozená nosná konstrukce.

Zásadní otázka zní, kam až sahá voda za obkladem, protože právě podle toho byste měli určit, do jaké výšky má obklad sahat. Voda při sprchování nestříká jen přímo na zeď, ale dostává se i do spár mezi obklady, odkud se kapilárně šíří dál. Hydroizolační stěrka pod obkladem musí být provedena minimálně do výšky, kam se voda reálně dostane – u sprchového koutu se doporučuje alespoň 180 cm, u vany stačí 150 cm, ale vždy záleží na konkrétním uspořádání koupelny.

Obklad do poloviny stěny je časté řešení, které vypadá dobře a šetří materiál. Jenže pokud vana nebo sprcha přiléhá přímo k této stěně, poloviční výška obkladu nestačí. Voda stříká výš, než si většina lidí myslí, a pokud horní hrana obkladu není ošetřena hydroizolací, vlhkost proniká za obklad a do zdiva. Řešením je buď obklad až ke stropu, nebo alespoň kvalitní hydroizolační nátěr v celé zóně, kde se voda skutečně objevuje. Estetika by nikdy neměla převážit nad funkcí.

Praktický přístup je jednoduchý: nejprve zjistěte, kam až voda reálně dosáhne, a teprve potom volte výšku obkladu. U sprchy počítejte s celou stěnou, u vany s pásmem kolem 150 cm nad podlahou, u umyvadla stačí nižší ochrana. Pokud si nejste jistí, raději obklad natáhněte výš – dodatečné hydroizolace se dělají mnohem hůř než ta, která je provedená správně napoprvé. Koupelna bez vlhkosti ve zdivu vydrží desítky let, koupelna s podceněnou výškou obkladu se může začít rozpadat už po několika sezónách.