Rozkládací gauč má dvě základní polohy a každá z nich má jinou geometrii. V rozloženém stavu leží plocha na pevné konstrukci, opírá se o rám a často i o podlahu. Po složení se ale sedák, opěrák a výsuvná část musí vejít do sebe tak, aby lícovaly hrany, zip u potahu seděl na svém místě a nikde nevyčníval molitan. Když se potah po složení nepotká, není to estetická vada, ale signál, že se některý díl posunul mimo svou rovinu.

Nejčastější příčinou bývá samotný mechanismus. Nůžkové nebo roštové ústrojí se časem mírně ohne, vymačkají se plastové kluzáky a čepy získají vůli. Stačí dva až tři milimetry na každém kloubu a čelo sedáku se při sklápění posune o centimetr. Potah, který byl ušitý na přesný rozměr, pak na jedné straně přečnívá a na druhé se napíná. Podobně působí i pěna, která po letech ztratí část objemu nerovnoměrně – víc v místě, kde se sedí, méně u okrajů. Kryt se pak nesetká proto, že výplň už nemá původní tvar.

Druhý okruh příčin leží ve samotné konstrukci sedáku. Některé gauče mají výsuvnou desku vedenou v kolejnicích, jiné se jen vyklápějí na pásech. Pokud se pásy prověsí nebo kolejnice nejsou v jedné ose, rozložená plocha sice drží, ale při skládání se díly potkají v jiném úhlu, než výrobce zamýšlel. Právě tady je užitečné vědět, kde vzniká spára po rozložení a jaký má vztah k tomu, co se děje při sklápění – mnoho lidí totiž řeší následek, ne příčinu. Teprve když máte obě polohy změřené, dá se určit, zda jde o vakl v mechanismu, nebo o posun čalounění.

Praktický postup je jednoduchý. Gauč rozložte, změřte úhlopříčky plochy a porovnejte je. Pak složte a sledujte, kde se potah dotýká jako první a kde zůstává mezera. Utáhněte všechny šrouby v rámu, zkontrolujte dorazy a zkuste, zda se vůle neprojevuje jen na jedné straně. Pokud se odchylka nemění, problém je v geometrii dílu a řešením je výměna kluzáků, seřízení závěsů nebo nové čalounění na míru. Pokud se mění podle zatížení, povolil spoj a stačí ho zajistit.